Eliška se vydala do Slovinska na skútru!

Modré rty, ruce, neschopnost mluvit, ale také naprosté štěstí a úžasné nové pocity

Zvažovala jsem koupi skútru, ale to nakonec naštěstí nedopadlo, hledala jsem totiž i v půjčovnách a když jsem si vzpomněla na Motopůjčovnu BARTH (řešili jsme dřív v autocentru BARTH auto) a pročetla jsem si jejich super podmínky půjčení, tak bylo jasno. Nic se kupovat nebude. Protože jiná možnost nebyla, tak jsem si rezervovala Yamahu Tricity. Druhý den jsme probrali podmínky a já se začala těšit. Pár dní před půjčením mi zavolali, že je drobný problém s kufrem pro Tricity a že mají pro mne náhradu – Yamahu NMAX. Nejdřív jsem nebyla úplně nadšená, ale jakmile jsem Maxe uviděla, tak jsem se prostě zamilovala. Jen škoda, že není tak výkonný, jinak by asi jel se mnou po dovolené domů. Půjčovna je až v Pardubicích, tak jsem začala koumat, jak jej dostat domů a ještě lépe v pondělí rovnou do práce v Brně. No, kdo věděl, že jsem to v životě neřídila, si v tu chvíli klepal na čelo, ale kdo mne také k tomu ještě znal, tak tušil, že se nedám a že je u mne asi jedno, jestli jsem na tom seděla nebo ne. Prostě když se do něčeho dám, tak naplno, zatnu veškeré zuby a jsem jak pitbul, abych to dokázala. A jak jsem se znala, tak jsem také udělala. Dojela jsem do Pardubic a první cestu – Pardubice – Brno jsem dala za nějaké skoro čtyři hodiny. Naprostá neznalost trasy, neznalost možností skútru, atd. znamenalo prodloužení času na cestě a totálně modré rty, ruce,neschopnost mluvit, ale také naprosté štěstí a úžasné nové pocity. V půjčovně jsme si skvěle popovídali o trase, dostala jsem pár dobrých rad od zkušených motorkářů a proškolení na Maxe. Trocha nejistoty v začátku, časté zastavování kvůli navigaci, ale do Brna jsem dojela. První den a bylo za námi prvních 271,2 km. 

V předvečer mého Dne s velkým D s "obavou" sleduji počasí (má být po cestě přes jih Moravy a Rakousko přes třicet - ale jak bude v Alpách? Deset?), instaluji Sygic, balím plavky i tlustý svetr a ponožky, sbírám vše, co by se mohlo "hodit" s dalekými vzpomínkami na KPZ, tábory a noci pod širákem , a začínám nabírat tu správnou cestovní horečku s adrenalínem v žilách. Snad brzy usnu, snad se nebudu budit a ráno budu čerstvá na začátek mé, pro mne kouzelně dobrodružné, zukuletdovolené. Nejedu závodit, nejedu s tím, že těch 1.500 km musím dát. Vyrážím s tím, že si chci cestu užít, naplno, s tím, že budu konečně jen sama se sebou, že poznám nové kouty, kam se ráda budu vracet, nová místa, nové lidi a že přijedu nabitá svou pověstnou energií, mou chutí do života a s tím, že se možná spousta věcí v mém životě posune dál, změní. Takže hurá za vyčištěním si hlavy...vyrážím já, můj lišák a náš dvoukolý Max. 

V dešti, v bouřce, v noci, v 35°C, v horských serpentinách i na dálnici

• 6. července 2017 - den první ráno
• Trasa: Znojmo - Wien - Graz - Weiz
• Celkem 488,1 km

A můžeme vyrazit. Zabalit se mi podařilo vše, ani netuším, jak se mi to všechno na Maxe vlezlo. Trasa dnes pro Maxe dlouhá - Znojmo - Wien - Graz a kousek dál do nějaké milé vesnice na ubytování. 

Den první byl opravdu cestovní, dopisuji teď, protože jsem po dojezdu padla za vlast . Poslední zprávu jste měli okolo třetí hodiny...jooo, to jsem ještě byla plna optimismu a pohody, jak je času dost. Ne, že bych nebyla plna optimismu i potom, ale už to bylo krapet náročnější. Tak popořadě. Max: je boží, mít vyšší výkon, tak je můj. Skvěle jsme zvládli celou cestu - v dešti, v bouřce, v noci, v 35°C, v horských serpentinách i na dálnici...zvládl prostě všechno, ani moc „nepapal“ a já jsem neskonale šťastná, že k tomu všemu mám spolehlivého parťáka. Dnes nás čekají hlavně slovinské hory a nádherné jezero Bled. Včerejší trasa: Znojmo - Wien - Graz - Weiz, až na jeden 70km úsek na dálnici do Grazu vše po okresních silnicích. Celkem 488,1 km a obrovská spousta zkušeností. První den stál opravdu za to! Nejhorší byla asi poslední část před Grazem. Vídeň jsme projeli skvěle, i když jsem musela navigaci Sygic vyměnit za Google, protože Syg ukazoval o skoro dvě hodiny delší trasu. Ale jinak je o dost lepší. Silnice mezi vesnicemi byly úžasné, projeli jsme si hory, minuli jsme nádhernou zříceninu v kopci...ale čas postupoval a když přišla objížďka, ve které jsem se párkrát ztratila a začalo pršet, tak jsem řekla dost, jede se na dálnici i s riskem, že 5km nemám dálniční známku ...řekla jsem si, to prostě okecám... bylo to ještě 79 km do Grazu, pršelo, ale zabrali jsme s Maxem a za cca 35min, cca po 20,00 hod. jsme vjeli do Grazu (bez navigace, protože mobil byl na pár procentech a powerbanka se rozhodla stávkovat )...ojojoj...podle městských ukazatelů bylo centrum jednou tam a jednou tam. No, jela jsem instinktivně, chtěla jsem najít nějakou milou hospůdku, najíst se a najít ubytování...ANOOOOOO. Čtete dobře, sice jsem projela děsivou čtvrtí plnou určitě ne rakouských občanů, ale do historického centra jsem dojela. Dala si nealko pivo, teplou polévku a jala se hledat na Bookingu bytování, to bylo asi v půl deváté. V okolí Grazu směrem do Slovinska, kde jsem to měla v plánu, VYPRODÁNO...Graz...VYPRODÁNO...anděl strážný pomohl a našel mi malý hotýlek ve Weizu, jen to bylo z centra asi 30km a začala bouřka....jojo...a sranda začala. Maxi, díky, že máš tak skvělá dálková světla, děkuji, že máš tak skvělé gumy, brzdy a děkuji sobě, že jsem tu srnu v těch blescích viděla včas. Dojezd 22,00 cca po 40 minutách odjezdu z hospůdky, mokrá až za ušima, ale spokojená...a v hotelu mne čekala úžasná paní majitelka s fantastickým servisem, i když včera večer by bylo pro mne fantastické asi všechno.

 Na skútru je to prostě všechno jinak

• 7. července 2017 - den druhý
• Plánovaný cíl – jezero Bled
• Celkem 277,8 km.

Plánovaný cíl – jezero Bled (kvůli počasí nedosažen). Dnes to nepřeháním a využívám toho, že nás zase přepadla bouřka, už druhá, a byla jsem nucena přes provazy vody a velké louže 7 km před Bledem změnit plán a najít ubytování. Bouřka byla hodně silná a i když jsem se jí snažila uniknout, tak mne doběhla v Lesce, opět mokré všechno a tak  jsem si našla tentokrát už raději bez Bookingu penzionek v městečku z roku 1330 Radovljica. Moc doporučuju, pokud někdy dopadnete neplánovaně jako já. Čekal mne úžasný penzion, jehož základy sahají až do 14. století, nádherné historické centrum, v kterém bydlím, výhled na Triglav a velmi milí lidé všude. Touhu zajet na otočku do Bledu jsem vzdala, Mozart s žonglérem pod okny a letní kino bylo lákavější, jezero počká, Mozart ne. Bled dáme s Maxem ráno. A co bylo ještě dnes úžasné? Přejezd z Rakouska do Slovinska byl neskutečný zážitek. Na skútru je to prostě všechno jinak - vůně, výška, ze které vše vidíte, průjezd tunelem na hraničním přechodu a ostré serpentiny za ním ...nádhera...úspora času na dálnici tohle prostě nenahradí, i když jedete místy i jen 30, no jo, nováček mezi motocyklisty, řezat ty zatáčky prostě ještě neumím. Jo a abych nezapomněla, dnešním kořením byl snižující se stav benzínu a neexistující benzinka v dohledu, to pak tlačíte Maxe očima, rukama, myslí, ale DOBRODOŠLI . Krásný večer všem...P.S. Mají tu FoXy cider a úžasnou zmrzku 

Chtěla jsem udělat ještě jeden drobný úlet - vykoupat se v nočním moři

8.července 2017 - den třetí

Trasa: Radovljice - Bled - Vršič - Bovec - Tolmin - Ljubljana

Celkem 255,3 km

Tento den jsem začala úžasnou snídaní složené ze všeho domácího, co si jen člověk mohl přát. Výsledek: Po této a pár dalších snídaních jsem po moooc letech začala zase snídat. Po snídani jsem vyrazila na jezero Bled. Je to nádherné místo, kam určitě zajeďte na romantické procházky, akce s partou, koupání i holčičí výlet. Z Bledu jsem vyrazila směr Vršič, jedna z nejkrásnějších cest, co mě na mé mašině mohla potkat. Jeden z vrcholů triglavského národního parku přes 1600m. Čekal mne nádherný výjezd na vrchol. Jedna zatáčka za druhou, metr po metru a okolo vynořující se hory, teplota okolo sice 30°C, ale ta nádhera okolo to vynahradila. Můj obdiv měli cyklisti, kteří to v mnoha případech vyšlapali až nahoru, proti nim jsem byla fakt břídil. Cesta dolů byla další nádherný kus trasy v zatáčkách. Jela jsem pomalu a v zatáčkách mi byla odměnou nádherná řeka Soča, která byla mým dalším cílem výletu. Okolo ní vedla silnice, takže jsem si ji užila opravdu naplno i s malým koupáním – doporučuji všema deseti. Po Tolminu byla cílovou destinací Ljubljana, chtěla jsem si projít večerní historické centrum a udělat ještě jeden drobný úlet- vykoupat se v moři. Ano, obojí dopadlo a jsem neskutečně spokojená, že se to povedlo a nebudu zastírat, že jsem tu noc usnula jak mimino.

Jedno malé motorkářovo/FoXyno desatero:

• 9.července 2017 - den čtvrtý
• Trasa: Ljubljana - Maribor - Wien - Brno - Žďár nad Sázavou
• Celkem: 610,6 km

1. Když sluníčko svítí a jedeš-li, rukavice si nesundávej
2. Když začne pršet a jedeš-li, tak si ty rukavice opravdu nesundávej
3. Ubytování hledej jen do cca 19,00 hodin
4. S sebou funkční powerbanku ber
5. Přes noc všechny mobily nabij
6. Na poslední den na cestě na skútru 600 km si jako cíl nedávej
7. Čas dle navigace dvojnásob
8. Občas navigaci vůbec neposlouchej a použij vlastní rozum (navigace, i Sygic, občas kecá )
9. A prostě si to užij
10. A UŽIJ! 

Jsem ráda, že i za cenu náročného návratu domů, jsem si večer prohlédla Ljubljanu. Samotné město není moc hezké, ale historické město je fajn. Cesta zpět byla v podstatě jen o cestě, už jsem nic nefotila, nedalo se. Soustředila jsem se jen na to, že chci rozumně dojet domů. Vyzkoušela jsem si při první cestě na skútru (a mých prvních kilometrech na skútru) snad všechno. Do třetice mne sejmula bouřka na rakouské dálnici před Vídní. V tu chvíli přišla první krize, kdy jsem začala chápat, jak je třeba horolezcům, na které padne krize po x hodinách výstupu, kdy to nechtějí vzdát, ale vše je proti nim. V bouřce na dálnici jsem jela stejně jako ostatní skoro krokem. Byl to takový liják, že nebylo vidět na krok. Mokrá jsem byla až za ušima a přede mnou ještě obrovský kus cesty. baterie v mobilu skoro vybitá, powerbanka přestala fungovat a já už měla pocit, že se na místě rozpláču. Krizi jsem ustála, ale čekala mne další, když jsem projela vídeňské kolony, díky kterým jsem se naučila kličkovat (nedošlo mi, že se všichni prostě v neděli vrací ), pak mne čekala krize číslo dvě, ta už byla hluboká, vybitý telefon, únava, stres z času, který ubíhal a já už potřebovala být doma. Bylo to obrovské ponaučení, díky kterému to příště opravdu nepodcením a budu mít zhruba dva dny na návrat. Nicméně i tak - OPRAVDU to stálo za to! s úžasným skútrem Maxem jsem si to fakt užila.

Tak příští rok zas! Krásné léto...

Celkem za týden s Maxem ujeto: 1.970 km  P.S. Poslední dva dny jsem do deníku dopisovala až pár dní po návratu…ano, přiznávám, sáhla jsem si na dno, bylo to skoro až za hranou, ale tak úžasné zážitky a tak obrovské zkušenosti už mi nikdo nevezme. A už ve mně hraje neklid, že bych chtěla vyrazit znovu. A i když si příští rok plánuji řidičák na velkou motorku, tak bych klidně vyrazila znovu na skútru.